Nebe nezná vyvolených
Toto je moc krásná knížka.
Vím to, protože jsem o ní někdy ve druháku nebo třeťáku na gymplu –už to nevím přesně- psala recenzi. Na stroji.
Dostali jsme prostě za úkol napsat recenzi na nějakou knihu či film. Protože jsem si připadala velmi sečtěle, řekla jsem si, že to nebude nejmenší problém a nechala psaní recenze na poslední chvíli. Když se blížila doba odevzdání, chtěla jsem se do toho veledíla teda pustit, jenže jsem zjistila, že žádnou knihu neznám tak dobře, abych byla schopná o ní napsat recenzi. Nezbývalo, než si něco přečíst. Kritéria byla jasná: známý spisovatel, známé dílo, já jsem k tomu přidala z časové tísně co nejkratší délku a čtivost. Podle třetího kritéria jsem z naší knihovny vylovila Remarquovu knihu Nebe nezná vyvolených. Už jsem ji jednou četla, takže jsem věděla, o čem to je, bylo ale nutné si ji přečíst znovu a detailně pro potřeby recenze. Nezbývalo moc času, tak jsem četla všude: doma, ve škole mezi přestávkami, při jídle, dokonce i při televizi (samozřejmě z té televize jsem nic neměla, jenom mě rušila). Knihu jsem přelouskala a jala se psát recenzi. Dopadla asi na A4 a půl a zabrala mi spoustu času. Druhý den jsem po jejím opětovném čtení zjistila, že se nejedná o recenzi, ale popis obsahu. Špatně. Došlo na předělávání a krácení tohoto referátu, aby se více podobal recenzi. Další pokus byl tedy na stránku A4, ale pořád to nebylo ono. Opětovně jsem četla některé pasáže z knihy, které jsem pak zahrnula do své recenze. Po několikerém přepracování mé referátorecenze a jejím opětovném napsání od začátku jsem nabyla dojmu, že konečně vyšlo něco, co se aspoň recenzi podobá. Přemýšlením, čtením, přemýšlením a ťukáním do svého psacího stroje jsem strávila šílenýho času. Výsledkem byla recenze této knihy asi na půl stránky A4, která jsem upravila do finální podoby tak, že se mi opravdu líbila. Když jsem ju pak četla ve škole, i moje češtinářka pokývala uznale hlavou a já jsem si byla jistá, že tentokrát je to oprávněně. Byla jsem na sebe a svou recenzi pyšná.
Žádnou jinou knížku neznám tak dobře, jako Nebe nezná vyvolených. Přitahuje mě zobrazením pomíjivosti života i postojem jednotlivých hrdinů k této skutečnosti v ději, který se na rozdíl od mnoha dalších Remarquových děl, neodehrává na válečné frontě, ale ve zcela jiných prostředích. Líbí se mi zdánlivě nesouvisející zápletky. Líbí se mi i její závěr. Dá se říct, že díky tomu, že ji poměrně dobře znám, je to moje oblíbená kniha. Moje skvělá recenze ovšem zmizela někde v prachu. No uchovávejte doma papíry popsané psacím strojem (nedejbože rukou).